Z Wiki
Dvojí metr
V tomto příspěvku jde o rozdílné zacházení v oblasti volného pohybu pracovníků. Nejde o rozdílné zacházení s občany „nových“ zemí ve srovnání s občany „starých“ zemí EU. S touto skutečností musíme bohužel ještě žít. Vděčíme ji strachu a malomyslnosti, důvodem mnoha křivd. Vděčímě ji neodvážným, malomyslným politikům, kteří se báli obyvatel starých zemí. Obyvatelé starých zemí se zase báli obyvatel nových zemí, rozuměj: masového přílivu levných pracovních sil po rozšíření EU. Průzkumy, sociologické studie i realita prokázaly, že tyto obavy byly naprosto iracionální.
Můj příspěvek je o něčem jiném - o rozdílném zacházení s občany jedné jediné země. Představme si následující situaci: Dostanete zajímavou pracovní nabídku od instituce EU v Lucembursku. Váš tolerantní partner se vzdá svého – jistě také – zajímavého místa doma, aby Vás následoval. Možná, že máte dokonce děti. Je pochopitelné, že nechcete žít odděleně, obzvlášť ne když jsou děti ještě malé. Dorazíte do Lucemburska a zjistíte, že jednoho partnera se týká omezení ve formě přechodného období pro volný pohyb pracovníků, druhého nikoliv. Je dokonce dost pravděpodobné, že přechodné období bude prodlouženo. V praxi to znamená, že partner, který nepracuje u institucí, nemá prakticky šanci se na místním pracovním trhu uplatňovat. Taková je realita členství v EU.
U neoddaných partnerů je situace ještě horší: nemají ani možnost získat povolení k pobytu. Proto se nemohou zapsat u jazykových kursů v Centre de langues, neboť u registrace se vyžaduje lucemburské povolení k pobytu! Mimochodem: I choť zříkajíc se pracovních ambicí, má smůlu, když chce využít možnosti učit se jazyky v kursech, které nabízejí instituce: od silného přílivu nových pracovníků jsou tyto kursy takřka plné, a přednost mají samozřejmě zaměstnanci.
Ale zpět k pracovnímu povolení. Nerovné zacházení se týká nejen Čechů, nýbrž i Slováků, Poláků, Maďarů, Estonců, Lotyšů, Litevců. Pokud budou pracovat v institucích EU, těší se občané těchto zemí privilegizovanému přístupu lucemburských úřadů při vyřizování formalit, zatímco partneři ze stejné země jsou de facto považováni za nežádoucí cizince. Je to normální?
Neznám nikoho, komu by se podařilo získat pracovní povolení na volném trhu. Procedura je prostě příliš složitá. Žádný zaměstnavatel není ochoten čekat 9 měsíců na nejistý výsledek vyřizování žádosti. Jediná šance je najít zaměstnání u institucí, ale málokomu se to podaří - neboť ne všichni jsme překladatelé. Je toto diskriminační zacházení normální v době, kdy je ČR plnoprávným členem Evropské Unie, velkého prostoru "práva a svobody"? Instituce potřebují, přilákají, vítají zaměstnance z nových zemí. Skutečnost, že jejich partneři nemají realistickou možnost získat pracovní povolení či povolení k pobytu, je negentlemansky opomíjená. Právník Komise, na kterého se polská kolegyně obrátila, nevěděl nic, nezajímal se, nebyl ochoten pomáhat. Kdo chce uspět - ať se přizpůsobí požadavkům hypermobilního pracovního světa, a chová se jako bezprizorní single.
Důležitá iniciativa, která má upozornit na tento problém je dopis polské kolegyně z Komise. Chybí diskuse, výměna zkušeností, možností, rad, informace o nových vývojích. Anebo chceme, aby EU pěstovala celou generaci staronových singles? Traute Zweisamkeit oder Traumjob bei der EU. Oboje dohromady zřejmě nejde.
Přečtěte si, co psala Paulina Stendera-Bzdela z Komise zastupitelům zaměstnanců - v naší diskuzní skupině! Odkaz najdete v horním menu stránky. Budeme rádi, když přispějete i v jiných fórech.
5.2.2005
Poznámka: 1.11.2007 došlo k otevření pracovního trhu v Lucembursku pro nové členské státy EU
